Polský historik zasvěceným způsobem zkoumá podobu učení o trojím lidu v českém prostředí 14. a 15. století, tedy v době, kdy již v západní Evropě poněkud ztrácelo na síle.
Autorka ve své knize analyzuje zprávy středověkých cestopisů,
jejichž autory jsou významní evropští misionáři , kteří působili v různých oblastech Asie v období mezi polovinou 13. a polovinou 14. století.
Biskup ve Flintshire a ve Westminsteru sleduje panování všech britských králů od Bruta až po velšské krále vládnoucí v 11. století. Třetina jeho Historie je však věnována králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi.
Blochova Feudální společnost představuje dnes již klasický pokus o postižení totálních dějin středověké společnosti. Na rozdíl od Králů divotvůrců zde autor předkládá syntetický výklad dějin západní Evropy od pozdní antiky po ranou renesanci.
Dílo líčí dějiny polského státu od jeho počátků v 8. století a vládu Piastovců až k roku 1113, do doby Boleslava III. Křivoústého. Poskytuje i řadu údajů k celému středoevropskému regionu, včetně vzájemných vztahů mezi českým a polských státem.
Známý francouzský historik na základě bohatého souboru středověkých pramenů ve své práci zkoumá vznik učení o trojím lidu, jeho intelektuální zázemí, pronikání do obecných představ o božském uspořádání tehdejšího světa.
Kniha patří ke klasickým dílům historické literatury druhé poloviny 20. století. Bachtin v ní prostřednictvím Rabelaisova románu Gargantua a Pontagruel objevil téma karnevalu, světa převráceného naruby, zábavy, narážek a veselosti.
Další výbor středověkých hebrejských cestopisů navazuje na už vydaný svazek Dva středověké hebrejské cestopisy. Do nového výboru bylo zařazeno osm kratších cestopisů (Ovadja, Mešulam z Volterry, Meir Latif aj.).
