Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století.
I květiny mají sousedy. O patro výš šumí tajemné keře. Co si vyprávějí a kdo se v nich schovává? Po rozchichotaném Květolelu se ponoříte do houštin nového poznání.
Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu.
Kniha je nazvaná podle třetího cyklu, v němž autor se stejnou bezprostřední vřelostí jako v předchozích dvou líčí svou nelehkou cestu k pochopení komplikované osobnosti dědy z matčiny strany.
Ve druhé sbírce Vojtěcha Vacka Měňagon jsou obsaženy autorovy texty z posledních pěti let. Najdeme zde delší básně-příběhy a básně-dobrodružství, ale také krátké lyrické imprese a hříčky.
Původně zamýšlený běžecký průvodce po nenápadných místech v mém okolí se proměnil v něco jiného, neboť se záhy ukázalo, že kamkoli doběhnu, nevyhnutelně naleznu sebe sama, a že i v místech, kde nic není, je ve skutečnosti všechno.
Konvergence všech tří částí básnické sbírky „Duše, Krajina, Lidé“ je naplněna časem, který nelze nikdy popřít, protože imaginace slov a příběhů nacházejí svou živnou půdu právě v jeho nesčetných proměnách.
