V knize Raději zešílet v divočině přinesl autor rozhovory s šumavskými samotáři, nyní přináší své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád.
Autorka píše o svých prožitcích ve vyhlazovacích táborech, popisuje také svůj boj o život ve varšavském ghettu. Její popis je natolik autentický, jako byste poslouchali vyprávění blízké osoby. Ukazuje život prostých lidí a pravou tvář války.
Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti.
Statečná, otevřená a nestylizovaná osobní výpověď o závažném duševním onemocnění je svědectvím každodenního zápasu o normalitu, tedy o něco, co zdraví lidé považují za samozřejmost, podléhajíce iluzorní představě, že na ni mají nárok.
Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení.
Cäcilie „Zilli“ Reichmannová, také Zilli Schmidtová (1924–2022), pocházela z rodiny německých Sintů. V „cikánském táboře“ v Osvětimi-Březince se jí v letech 1943–1944 podařilo díky krádežím a kontaktům s kápy chránit své blízké.
Příběhy o autorčině životě na vozíku, které ukazují, že i když mají někteří lidé těžší život, neodlišují se tím od jiných. Jenom to zkrátka mají o něco složitější.