Monografie o Pavlu Brázdovi mapuje práci tohoto v ústraní tvořícího umělce, jehož dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti teprve po Sametové revoluci a do stálé expozice moderního umění NG v Praze až v roce 2000.
Problém plastičnosti autor sleduje v dílech amerických minimalistických sochařů, George Segala, Zdeňka Palcra, Miloslava Chlupáče, Karla Nepraše či Stanislava Podhrázského.