Výbor z poezie H. Michauxe (1899-1984), jehož poesie je jedním z nejdůslednějších, a zároveň nejpodstatnějších pokusů evropské poesie dvacátého století o jiné vnímání, cítění a myšlení.
Děti trnou a matky neví. Jeden z nejsilnějších básnických debutů posledních let: Alžběta Michalová (1991) napsala sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků nad vlastním dětstvím, vystavila křehký a krutý účet matce a otci. …
Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. Výbor celoživotního díla.
Cantos jsou Poundovou životní básnickou skladbou: jejich druhý svazek obsahuje oddíly „Jefferson: Nuevo Mundo“ (XXXI–XLI) a „Siena: Leopoldovy reformy“ (XLII–LI).
V nové básnické sbírce zůstává Petr Mikeš věrný lakonickým, sevřeným a výmluvným gnómicky lyrickým útvarům a miniaturám, jaké se pravidelně objevovaly v jeho předešlých básnických knihách Starý dům nebo Jen slova.
Slovenská básnířka, dlouhodobě žijící v Čechách, Martina Blažeková (1982) se v debutu s názvem Lom představuje jako mimořádně citlivá observátorka detailů fascinujícího světa i jako umanutá hledačka jeho přesných pojmenování.
Knižní debut Jonáše Zbořila.
Klidná básnická tempa, civilní obraznost, putování
po drahách velkoměsta, žilky tajemství srdce.
Silné svědectví o narůstání „cizího kontinentu“, který
v sobě nakonec skrývá příběh každého z nás.
Poslední básnická sbírka českého básníka, esejisty, uměleckého publicisty a kulturního organizátora, jedné z nejvýznamnějších osobností poválečné české kultury. Přestože autor knihu nedokončil, sbírka má všechny vlastnosti svrchovaného literárního díla.
S nekonvenčním časopisem můžete poznávat zajímavá místa, kutit a vyrábět, vymýšlet příběhy, hrát si, složit si knížku, soutěžit, malovat, vzpomínat, cestovat světem, poznávat přírodu, architekturu i historii, luštit a hádat.
Ve své druhé sbírce se autor nezříká poetických prostředků, uchyluje se ale často i do civilnějších poloh: sbírka je tak výrazově pestřejší, nostalgie je vyvažována ironií, tradiční kulisy jsou stavěny do kontrastu se zcela všedními výjevy.
Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná.
Existenciální, skeptická, uměřená a prostá poezie Jiřího Kárneta, psaná převážně v exilu na sklonku 40. let a počátkem let 50., zobrazuje dobovou vykořeněnost a vydanost člověka, který se, Bohem opuštěný, stává "nevěrnou napodobeninou sebe sama".
