Ryl jsem pak zleva doprava, jako bych psal. Zdeněk Volf píše, jako by ryl – vrostlý do krajiny, do času, do paměti, která zpřítomňuje naše mrtvé, konfrontuje nás se sebou samými kdysi, v jiném světle, s jinými nadějemi, postuláty, sny.
Autorka pokračuje v úspěšné sérii poezie moderní ženy, plné pochyb, naděje i vyrovnání s realitou. Poezie již dříve kritikou i čtenáři povšimnuta a nominována na řadu ocenění se dále rozvíjí.
Básnická sbírka Jepičí krásky je pohledem autora na svůj život prošpikovaný druhými životy, v nichž vidí onu poezii, která je všude kolem nás, avšak je často nevnímána.