Ryl jsem pak zleva doprava, jako bych psal. Zdeněk Volf píše, jako by ryl – vrostlý do krajiny, do času, do paměti, která zpřítomňuje naše mrtvé, konfrontuje nás se sebou samými kdysi, v jiném světle, s jinými nadějemi, postuláty, sny.
Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě.
Autorka pokračuje v úspěšné sérii poezie moderní ženy, plné pochyb, naděje i vyrovnání s realitou. Poezie již dříve kritikou i čtenáři povšimnuta a nominována na řadu ocenění se dále rozvíjí.
Básnická sbírka Jepičí krásky je pohledem autora na svůj život prošpikovaný druhými životy, v nichž vidí onu poezii, která je všude kolem nás, avšak je často nevnímána.
Básně vznikaly v průběhu delšího časového období. Ale možná právě teď uzrál čas k tomu, aby kniha básní vyšla. Možná právě teď víc než dříve je dobře si připomenout význam slova laskavost. A moc si přát, aby tu s námi a v nás byla.
