Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá.
Sbírka Hlasy Jana Polkowského je solitérním, ojedinělým básnickým dílem, které nemá literární obdobu, a přitom – jako žádný kulturní fenomén – nevyrůstá z prázdna.
Knížka s podtitulem Vnitřní autoportrét: básnická studie lidského bytí se pomocí minimalistických básní a kreseb snaží „zachytit tvary člověka“, který pevného tvaru pozbyl.
Kniha říkanek o zvěři a rybách určená předně pro nejmenší, a to nejen pro potomky myslivců a rybářů, ale samozřejmě i potomky všech, kteří mají zdravý rozum i vztah k přírodě.
Říkat u autorů, co je inspirovalo, je ošemetné. Pak se toho nemůžou zbavit. Jako Karel Šebek života. Jako Ivan Blatný neklidu. Jako básně Kristy Kašpar hranice mezi tím, co se stalo a co se nestalo. Štěstí v neštěstí. Psychedelie, nebo psychóza.
