Sedmý díl "Velkých dějin zemí Koruny české" popisuje období od nástupu Habsburků na český trůn do počátku druhého českého stavovského povstání (1526-1617), jež je označováno za první století novověku.
Francouzský historik dokázal jako jeden z prvních aplikovat metodické postupy školy Annales na moderní společnost 18. a 19. století. Jeho prozatím nejuznávanější práce je věnována zdánlivě odtažitému tématu – dějinám pachů.
Předkládaná práce usiluje o přehledné shrnutí procesu vzniku novodobých národních společenství, o postižení jeho nejzákladnějších problémů a souvislostí v evropském rámci.
Publikace vyvrací řadu mýtů vážících se k různým aspektům poválečného vývoje v Československu, především pak ten, že vyhnání německé menšiny bylo důsledkem rozhodnutí velmocí, kterému se naše vláda jen "podřídila".
Předmětem knihy je klíčové období, v němž skončil emancipační proces formování novodobého českého národa, který po skončení 1. světové války získal i politickou samostatnost
