Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
Po sbírkách poezie Deště a Grafy (Olomouc 2017) a Anadiel (Olomouc 2020) přichází autor s další knížkou básní. Tentokrát doplněnou ilustracemi Martina Buriana. T. Tichý (1960), profesí lékař, Publikoval v časopisech Host, Souvislosti, Literární.cz.
Takže čau, já jsem Pokáč a tohle je můj druhej zpěvník. Od vydání toho prvního se událost spoustu věcí. Vyšly další dvě studiový desky, mraky rychlovek, společně jsme narvali O2 Arenu k prasknutí, ale vlasy mi pořád nenarostly.
Je možné si i v době, kdy podstatná část našich existencí probíhá digitálně, udržovat vroucí pouto s mimolidským? A můžeme o toto pouto vůbec někdy přijít? Sbírka básní.
Soubor Prarady a jiné písně představuje básníka a germanistu Pavla Novotného jako autora, pro něhož má samotná forma písně osobní důležitost, protože v ní pro sebe kdysi poprvé objevil techniku zpracovávání či imitovaní cizích promluv, ...
Až jednou budeme na automatické odpovědi v nepřítomnosti vzpomínat jako na nejkřehčí věty, které nás dokázaly rozplakat, možná si někdo vzpomene na květnatého vypravěče Lipára.
