Poezie Karla Miloty je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí.
Potkat místa jako jelena na cestách je vzácné, ale podaří-li se to, otevře se nám jemný svět. Jak chodec-básník jde, ožívá před ním sama krajina i krajina vzpomínek.
Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou…
Básnická výpověď Radka Touše (1993) je založena především na úspornosti výrazu a působivých detailech. Knihu kongeniálně doplňují kresby malíře Josefa Šmída, vzniklé za použití rybích kostí a litografické tuše.
Autorčiny melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ...
