„Naštípnuté knihy jejich zraněný lesk / víc vám neodkážu,“ čteme v závěrečné básni poslední sbírky Petra Krále Vzdálenosti. Patos zranění vedle úsměvu nad štípáním knih jako dříví. Nenaléhavost, odlehčení.
Písňové texty Jana Buriana patří od sedmdesátých let k tomu nejlepšímu, co v novodobé české písničkářské poezii vzniká. Od počátku byly vedle své zpívané podoby i tištěny a čteny jako plnohodnotná poezie.
Dobrodružství! Při tom slovu se nám vybaví daleké cesty do cizokrajných končin, Afrika, šelmy. Naopak kdo sedí doma, je pro nás pecivál. Nenechme se ovšem mýlit, i doma lze zažít neskutečná dobrodružství – jenom je třeba umět se dívat.
Krátká říkadla o cestování malého Krtečka - lodí a motorovým člunem po vodě, vrtulníkem a letadlem ve vzduchu, vlakem, autem a na motocyklu do přírody, ale třeba i na sněžném skútru a v ponorce.
Poezie Karla Miloty je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu.
Veselé leporelo Josefa Lady s lidovými říkadly o koťatech, zajíčkovi, vodníkovi, zimě nebo o houbách je dnes českou klasikou i nakladatelským evergreenem.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí.
Potkat místa jako jelena na cestách je vzácné, ale podaří-li se to, otevře se nám jemný svět. Jak chodec-básník jde, ožívá před ním sama krajina i krajina vzpomínek.
Silážní jámy mají různou kapacitu a také konstrukčně jsou pestré, mohou být průjezdné a neprůjezdné, nadzemní, polozapuštěné, zapuštěné. Při silážování může být ohroženo životní prostředí dvěma faktory: zápachem a silážní šťávou…
Básnická výpověď Radka Touše (1993) je založena především na úspornosti výrazu a působivých detailech. Knihu kongeniálně doplňují kresby malíře Josefa Šmída, vzniklé za použití rybích kostí a litografické tuše.
