Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla.
Svět umění si můžeme představit jako domácnost, kde někteří vykonávají práci, která je neviditelná, přestože jakoukoliv uměleckou tvorbu vůbec umožňuje.
Legendární hudební producent, známý svou jedinečnou dovedností ukazovat druhým cestu ke zřídlu jejich tvořivosti, po mnohaletém úsilí předkládá čtenářům nádherně zpracovanou knihu, ve které se s námi dělí o hlubokou moudrost.
Publikace zaplňuje citelnou mezeru odborné literatury k osvojování podnětů starého Řecka a Říma v českém novodobém umění. Oborově zahrnuje tvorbu od sochařství po fotografii, okrajově i užité umění a architekturu.
Vzpomínky malířky a ilustrátorky Aleny Ladové na jejího otce Josefa Ladu, jedinečného malíře a ilustrátora, vychází v novém vydání po více než šestnácti letech.
Rukověť urbanismu volně navazuje na předchozí knihu Jana Jehlíka Obec a sídlo, o krajině, urbanismu a architektuře, souboru textů s různou formou a různými tématy.
Kniha barevně tónovaných fotografických obrazů Petry T. Růžičkové Sacro bosco (Posvátný háj) umožňuje nahlédnout krásy italské krajiny i architektury, zahrad a parků obklopujících charakteristické jižní vily.
Úchvatné rodinné domy architektů Jána Stempela a Jana Jakuba Tesaře můžete nyní poznat zcela jinak. Jejich autoři vás vezmou na nevšední průzkum svých dosud nerealizovaných staveb.
Klíčová kniha teorie dokumentárního filmu. Je sestavena na základě odpovědí na osm otázek, například – jak se dokumentární filmy liší od ostatních druhů filmu a jaké žánry dokumentu známe.
Jedinečný průvodce, představující 75 nejvýznamnějších světových fotografů 20. století prostřednictvím jejich fascinujících osobních příběhů a významných děl.
Zásadní dílo polského historika umění Piotra Piotrowského Významy modernismu. K historii polského umění po roce 1945 přibližuje stěžejní momenty polského výtvarného umění od konce druhé světové války až po 90. léta.
Malířka, grafička a ilustrátorka Alžběta Skálová (1982) je převážně vnímána jako ilustrátorka. Základem a hlavním zdrojem její práce je však volná tvorba, rozbíhající se mnoha směry.