„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Maso se stává slovem je strhující básnická sbírka Miloše Doležala.Jeho básně-dokumenty jsou nevybíravým svědectvím, v němž drsná až na kost odřená slova bez metafor staví do kontrastu s životem, vírou a bolestí.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Debutová básnická sbírka mladého českobudějovického autora zaujme čtenáře
svou kompaktností a rozhodností tvůrčího gesta. V nestrojených, silně
prozaizovaných promluvách se Šimon Leitgeb vrací do doby vlastního dětství a
raného dospívání.
Ironii, absurditu a grotesknost sbírky Nepřeháním si můžete užít trochu jako hru. Jenže co když se za ní schovává něco mnohem hlubšího a bolestivějšího?
Michal Bystrov se muzikou ve spojení s poezií a historií zabývá dlouhodobě. Svým variacím na texty starých afroamerických bluesmanů dal podobu netradiční básnické sbírky.
Ani dystopie, ani virtualita, ani fantazie. Protože neexistuje odstup. Nic není dáno předem. Každým krokem vznikáme a zanikáme spolu se Zemí. Člověk, zvíře, houboviště, shluk věcí, myšlenek, ostrovů a… jsme všichni jedno tělo.
