Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Ani dystopie, ani virtualita, ani fantazie. Protože neexistuje odstup. Nic není dáno předem. Každým krokem vznikáme a zanikáme spolu se Zemí. Člověk, zvíře, houboviště, shluk věcí, myšlenek, ostrovů a… jsme všichni jedno tělo.
V očekávání čehosi velkého jsme přitiskli obličeje k sobě. Thea Sedmidubská se ve své třetí sbírce stává lyrickým poutníkem, který tváří v tvář zkáze hledá víru v těch nejjemnějších nuancích gest a pocitů.
Zdeněk Rytíř proslul kromě stovek nádherných textů a básní také tím, že jako jeden z mála předních umělců své doby nesklouzl k bulváru. Nepřál si, aby se veřejně probíral jeho život, a neusiloval o sepsání vlastního životopisu.
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
Rozpustilé verše doprovázené vynalézavými a vtipnými ilustracemi jsou nejen o bytostech z pohádek, zvířátkách a lidech, ale také o věcech, které děti obklopují.
Kniha ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgická a naspodu hořká, píše se na přebalu básnické sbírky jednoho českého básníka, socialisty. Čas pokročil a my znovu sčítáme ztráty. Jakou chuť má nostalgie v zemi ubytoven a skladů?
Kniha přináší úplný soubor poezie Jana Zábrany (1931-1984) napsaných před rokem 1954, kdy začaly vznikat tři jeho klíčové básnické knihy Utkvělé černé ikony, Básně z deníku a Lynč.
