Kniha perského učence Muhammada aš-Šahrastáního (1086–1153) je všeobecně pokládána za nejvýznamnější islámské středověké dílo věnované náboženstvím a filozofickým směrům na tehdejším Blízkém východě a ve Středomoří.
Předkládaná publikace přináší komplexní zpracování působení různých organizací po roce 1989. V knize je popsán vývoj muslimské komunity na našem území, vnitřní konflikty a problémy s nedodržováním českých zákonu ze strany některých muslimských organizací.
Co je hidžáb, když to není ženský šátek? Smějí se v islámských zemích stavět kostely? Proč pro muslimského učence může být nebezpečná srážka s islámským fundamentalistou? Z jakého důvodu si hluboce věřící muslimka na sebe nevezme burkini?
Kniha přispěje k informovanosti široké veřejnosti – studentů, středoškolských pedagogů, novinářů a dalších zájemců – o věrouce, rituálech, zvyklostech či klasických i soudobých podobách práva a politiky.
Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“...
Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví představuje tři jeho ústřední „žánry“: biografie velkých súfijských mistrů (tabaqát), slovníky odborného pojmosloví súfijů (istiláhát) a pojednání o mystické Cestě.
Korán opakovaně nařizuje každému muslimovi, aby následoval dokonalý příklad Mohamedova života. Jeho slova a činy se souhrnně nazývají sunna. Tu můžeme poznat mimo jiné na základě tradic ustavených Mohamedem, které se nazývají hadísy.
