Co znamená „vidět“? Odkud přicházejí vize? Jaká je substance snu? Jak je možná duševní symbióza? Všechny tyto otázky nechává Charles Duits rozeznít s málo vídanou upřímností a básnickým vhledem.
Nahlédneme-li do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí.
Kolikrát jsme z kazatelen slyšeli, že Pán Bůh stvořil svět z lásky! Pavel řekne, že v tom, co nazýváme God, Dios, Dieu nebo Bůh, žijeme, pohybujeme se a jsme, jsme uvnitř něj. Jan řekne, že to ono je láska.
Pro mnoho lidí je modlitba dost obtížná záležitost. Co by se ale stalo, kdybyste objevili jednoduchou modlitbu, která to změní a přivede vás ke zdroji Boží přítomnosti ve vašem životě?
Básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem zdrojem údivu, který je počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem.
Zamyšlení nad podstatou bolesti je zároveň pokusem o určení toho, co je samotná filosofie, která se rovněž zdá být samozřejmá a známá jako bolest, ale stejně jako ta je i filosofie posléze tím neužitečným, čeho je paradoxně nejvíce zapotřebí.
Ve dvou přednáškových cyklech z třicátých let Karl Jaspers poprvé soustavně představil myšlenku obemykajícího – toho, co zahrnuje všechny horizonty a co se ani ve zkušenosti, ani v myšlení nemůže stát předmětem.
