Vše, co se nám dochovalo od tří mílétských myslitelů (Thaléta, Anaximandra a Anaximena), jsou pouhá nepřímá svědectví, která pocházejí především ze dvou zdrojů: od Aristotela a jeho žáka Theofrasta.
První český výbor z Bachelardových epistemologických prací obsahuje čtyři zásadní Bachelardovy knihy: Nový vědecký duch, Filosofie ne, Aplikovaný racionalismus a Materiální racionalismus.
Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně.
Tento čtivý rozbor sociologických kořenů náboženské víry staví na teoriích vědění, jež Peter Berger poprvé zkoumal s Thomasem Luckmannem v knize Společenská výstavba skutečnosti (Sociální konstrukce reality).
Ve spisu Proti Kelsovi reaguje Órigenés na kritiku křesťanství z pera platónského filosofa působícího v polovině 2. stol. po Kr., který v šíření nové víry rozeznal reálné ohrožení dosavadního kulturního a náboženského řádu.
Tato kniha představuje a analyzuje různé verze gnostického mýtu o stvoření Adama a Evy, jejich porušení zákazu jíst ze stromu poznání a vyhnání z ráje, které jsou řazeny k tzv. setovské gnósi.
Jak se dnes studuje je asi nejpřístupnější text neapolského filosofa Giambattisty Vica (1668–1744). Vico zde přehledně srovnává moderní přístup ke studiu s antickým vzděláváním na příkladech různých disciplín.
Cílem knihy je přiblížit koncepci reformy vědění obsaženou v dílech dvou osobností – českého teologa, filozofa a pedagogického reformátora Jana Amose Komenského (1592–1670) a anglického filozofa a státníka Francise Bacona (1561–1626).
