Autorčino lyrické já touží a miluje, trápí se a raduje. Snaží se dotknout světa, který je v každém z nás: světa subjektivního, naplněného vlastními symboly, jinotaji a metaforami.
Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře.
Úsměv a smích rozsvěcují svět. Přesně tak působí ilustrace Adolfa Borna a humor Jiřího Žáčka v knížce Láry fáry, třesky plesky. Děti to mají rády. Básničky jsou veselé i něžné, rozpustilé i poučné a krásně se říkají.
Debutová básnická sbírka mladého českobudějovického autora zaujme čtenáře
svou kompaktností a rozhodností tvůrčího gesta. V nestrojených, silně
prozaizovaných promluvách se Šimon Leitgeb vrací do doby vlastního dětství a
raného dospívání.
Co sděluje básník svým čtenářům ve své nové sbírce? Například: Nikdy nežij život napůl, opatrně, s bázní, nebudeš mít štěstí, radost jako z krásných básní. Je známo, že Jiří Žáček nechce nikoho poučovat.
Ironii, absurditu a grotesknost sbírky Nepřeháním si můžete užít trochu jako hru. Jenže co když se za ní schovává něco mnohem hlubšího a bolestivějšího?
