První novodobá publikace souhrnně se zabývající klasicismem ve výtvarném umění. Definuje ho jako pojem a vysvětluje jeho významy od antiky do 20. století.
Monografie o Pavlu Brázdovi mapuje práci tohoto v ústraní tvořícího umělce, jehož dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti teprve po Sametové revoluci a do stálé expozice moderního umění NG v Praze až v roce 2000.
Kniha přibližuje historii, poetiku a prostřednictvím rozhovorů a vzpomínek také jednotlivé členy skupiny UB12, do níž patřili významní představitelé českého poválečného umění (V. Boštík, J. John, St. Kolíbal, A. Šimotová a další).
Osobnost olomouckého malíře Antonína Martina Lublinského je dnes již definitivně spojena s počátky barokní výtvarné kultury na Moravě. Tato práce je pokusem o rekonstrukci životního příběhu umělce.
Problém plastičnosti autor sleduje v dílech amerických minimalistických sochařů, George Segala, Zdeňka Palcra, Miloslava Chlupáče, Karla Nepraše či Stanislava Podhrázského.
Alexander Brandejs byl mecenášem a přítelem předních českých umělců tzv. generace Národního divadla. Adolf Wiesner byl žákem V. Hynaise a jedním ze zakladatelů „Spolku výtvarných umělců Mánes“ a uměleckého měsíčníku české moderny „Volné směry“.
