Monografie na základě analýzy a interpretace Tertuliánova spisu Apologeticum (2. stol.) sleduje změny v sebepojetí křesťanství, k nimž docházelo v dialogu s pozdně antickou latinskou kulturou a správními strukturami Římské říše.
Modlitba je něco víc než jenom nástroj a ventil zbožného sebeporozumění. Obnovuje se v ní samotný střed života víry, v modlitbě člověk přesahuje sebe sama, napřahuje se po tom, co ho zachraňuje, sahá po novém počátku.
Jednotlivé oddíly z Písma mají vnitřní souvislost, protože však sledují stanovený motiv daného článku, nejsou výkladově vyčerpány. Někde zůstávají jen nápovědí či výzvou k adoraci.
Bible formuje každou generaci křesťanů a kulturní společnost vůbec. Autorka, znalá patristiky, předkládá pravidla, která otcové používali pro výklad Písma.
