Bizarní výbor z rukopisné pozůstalosti legendy českého mašíblu MUDr. Jana Lukeše (1912-1977), objeveného prof. Boreckým v roce 1985. Sbírka přináší verše z období německé okupace.
Výbor vyjímá ze zápisků Ch. Morgensterna ty, jež jsou nejtěsněji spřízněné s jeho dodnes živou a působivou poetikou, a od tematického uspořádání se vrací k čisté, tematicky „přeskakující“ chronologii, která zvoleným aforismům navrací původní živost.
„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc...
V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou — ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování.
Druhá sbírka Štěpána Hobzy San Escobar navazuje na debutové Ferrari v džungli (Literární salon, 2018), tj. postmoderně mísí vysoké a nízké, minulé a přítomné, vznešené a směšné.
Kdysi dávno byl Jiří Koten odhodlán stát se básníkem, pak jej ale život přikoval k vědecké a pedagogické práci. Co s lyrikou v takovém případě? Zůstává jako prostor pro naše nejbližší, pro starost o ně, i o sebe sama jako jejich nejbližšího.
Lyrický deník, v němž autorka propojuje vlastní vzpomínky s obrazy z přírody s přesahem k otázkám života a bytí člověka. Text Mileny Fucimanové dýchá životem, avšak místy přináší lehký sentiment a i obavu, že vše pomine.
Po sbírkách Chutě (2019) a Covido(p)tikum (2021) třetí básnická sbírka Petra Čecháka, v níž by autor chtěl vést dialog s krajinou barrandovských skal a ve které má trilobit vůbec moc řečí, když se dívá ze své perspektivy na proměnlivý, nestálý svět.
