Básnířka říká, že napsala knihu „o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.
Formálně průzračné verše, jimiž Tomáš Jacko ve své sbírce suverénně žongluje do všech stran, přibližují laskavě krutý svět, který se zdá být až děsivě přítomný.
Pro mnohé čtenáře Václava Daňka, autora dnes už úctyhodného díla povýtce expresivní a milostné lyriky, budou tahle jeho veskrze satirická Žihadýlka určitým překvapením.
Verše Jakuba Řeháka (1978) hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak.
Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie.
Dvě legendární a těžce dostupné sbírky ze šedesátých let dvacátého století, Utopír a Krysí hnízdo, potkávají v jednom svazku Trhlinu, ale také – a především – útlé Prosvítání, sbírku nových básní.
