Jednou z oblastí, v níž církve po roce 1989 obnovily svou činnost, bylo zdravotnictví. V nemocnicích začala být postupně zaváděna tzv. duchovní péče poskytovaná nemocničními kaplany z různých církví.
V knižním rozhovoru odpovídá nejen na to, jestli se na lidi s psychickými problémy nedíváme v katolickém prostředí skrz prsty, ale také na otázky výchovy dospívajících, kněžského svěcení žen, hledání Boží vůle, smrti nebo svatosti.
V čem tato praxe spočívá? Člověk je na chvilku obstoupen bratry a sestrami v Kristu, svěřuje se do jejich přímluvných modliteb, vnímá přítomnost Ducha svatého a leckdy citelně zakouší jeho působení.
Jsou dva pohledy na sv. Terezii z Lisieux. Ten první vidí typickou zbožnost a spiritualitu 19. století, mnohdy připomínající kabinet katolických kuriozit, plnou sošek, svatých obrázků, umělých kytek a zasněných psaníček kreslených do památníků...
Někdy možná máme pocit, že o něco v životě přicházíme. Ostatní nám připadají spokojenější, úspěšnější, jejich život vypadá zajímavěji. Jindy se pro něco rozhodneme, ale vzápětí nás napadne, jestli na nás někde nečeká něco lepšího.
Autor popisuje vývoj jáhenské služby v římskokatolické církvi, ale současně se netají tím, jaké by si představoval řešení nejasné pozice jáhnů, aby vystoupili „ze stínu kněžství“.
