Úsměv a smích rozsvěcují svět. Přesně tak působí ilustrace Adolfa Borna a humor Jiřího Žáčka v knížce Láry fáry, třesky plesky. Děti to mají rády. Básničky jsou veselé i něžné, rozpustilé i poučné a krásně se říkají.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Co sděluje básník svým čtenářům ve své nové sbírce? Například: Nikdy nežij život napůl, opatrně, s bázní, nebudeš mít štěstí, radost jako z krásných básní. Je známo, že Jiří Žáček nechce nikoho poučovat.
Pro autorku je život knihou, kterou čteme, a každý člověk je vesmírem, který si nese. Vesmírem, který stále překvapuje a stále se utváří působením vnějšího prostředí a sebepoznáním.
Sloník Naučný a Zelené Prasátko vedou rádoby učené diskuze na nejrůznější témata. Krátí si tak čas v dlouhém čekání na Otíka, nežli jim dojde, že jejich Otík je poškolák...Text pohádky pro malé i velké kongeniálně ilustroval Petr Nikl.
Výběr z básní, které vznikaly v letech 2009–2023. Jan Machonin (1976) v nich zúročuje mimo jiné více něž patnáct let, které strávil v Rusku – především okamžiky spojené s hledáním nového domova, s odjezdy a návraty.