Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, je královnou jeho srdce, těla i mysli.
Úsměv a smích rozsvěcují svět. Přesně tak působí ilustrace Adolfa Borna a humor Jiřího Žáčka v knížce Láry fáry, třesky plesky. Děti to mají rády. Básničky jsou veselé i něžné, rozpustilé i poučné a krásně se říkají.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Co sděluje básník svým čtenářům ve své nové sbírce? Například: Nikdy nežij život napůl, opatrně, s bázní, nebudeš mít štěstí, radost jako z krásných básní. Je známo, že Jiří Žáček nechce nikoho poučovat.
Pro autorku je život knihou, kterou čteme, a každý člověk je vesmírem, který si nese. Vesmírem, který stále překvapuje a stále se utváří působením vnějšího prostředí a sebepoznáním.
