Vepkhistkhaosani, epická báseň, která v češtině nese název Muž v Tygří Kůži, je mistrovským literárním dílem světového významu, jehož autorem je gruzínský spisovatel, básník a státník 12. století, Šota Rustaveli.
„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc...
Poezie Jana Gabriela je nesena touhou vydobývat ze světa potutelné juxtapozice různě nesouvisejících skutečností. Proti zprostředkovanému světu staví svět skutečný, který má ještě nějakou váhu, vůni, příchuť náladu i tresť.
V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou — ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování.
Druhá sbírka Štěpána Hobzy San Escobar navazuje na debutové Ferrari v džungli (Literární salon, 2018), tj. postmoderně mísí vysoké a nízké, minulé a přítomné, vznešené a směšné.
Sbírka napsaná uprostřed neklidné Evropy vyhlížející klimatickou katastrofu. Autorka v ní čelí pandemii, mateřství, očekávání společnosti i sobě samé. Píše o vlasech, kamenech, prsou a matkách. Píše o těle, protože to jediné vlastní.
