Výbor vyjímá ze zápisků Ch. Morgensterna ty, jež jsou nejtěsněji spřízněné s jeho dodnes živou a působivou poetikou, a od tematického uspořádání se vrací k čisté, tematicky „přeskakující“ chronologii, která zvoleným aforismům navrací původní živost.
„Aby tě už nešvihaly jenom konce větví / aby tě švihaly už i kořeny pod zemí!“ Podobných zvláštních „zakletí“ přináší nová
básnická Jaromíra Typlta víc...
Druhá sbírka Štěpána Hobzy San Escobar navazuje na debutové Ferrari v džungli (Literární salon, 2018), tj. postmoderně mísí vysoké a nízké, minulé a přítomné, vznešené a směšné.
Kdysi dávno byl Jiří Koten odhodlán stát se básníkem, pak jej ale život přikoval k vědecké a pedagogické práci. Co s lyrikou v takovém případě? Zůstává jako prostor pro naše nejbližší, pro starost o ně, i o sebe sama jako jejich nejbližšího.
Sbírka napsaná uprostřed neklidné Evropy vyhlížející klimatickou katastrofu. Autorka v ní čelí pandemii, mateřství, očekávání společnosti i sobě samé. Píše o vlasech, kamenech, prsou a matkách. Píše o těle, protože to jediné vlastní.
Jiří Dynka se již dávno stal neodmyslitelnou součástí české poezie přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Osudem pravého básníka bývá absolutní báseň.
Města nejsou jen bydlištěm lidí, jsou také domovem zvířat, ptáků a rostlin. Právě těm je věnována třetí sbírka Marie Iljašenko (nar. 1983), doprovázená ilustracemi ukrajinské výtvarnice Mariko Gelman