Pražské Jižní Město je opředeno mnoha mýty a pověstmi, je to území protikladů i nečekaných překvapení, svět tak trochu sám pro sebe, přesto je neoddělitelnou součástí metropole.
Kniha sleduje vzájemné vztahy mezi architekturou a politikou v období rekonstrukce demokratické republiky po roce 1989, která zároveň musela reagovat na nové lokální i globální okolnosti: rozdělení Československa, vstup do Evropské unie apod.
Víš, které známé architektonické památky byly postaveny z cihel a které z kamene? Jaké výhody má železobeton a proč se dnes používá tak často ve stavebnictví sklo? Už jsi někdy slyšel pojmy jako centrální stavba nebo bazilika?
V devadesátých letech 19. století se v Praze, podobně tomu bylo v Mnichově, Vídni či Berlíně, rozvinula činnost spolku mladých umělců, který vznikl jako „secese“ (odštěpení) z tradičních uměleckých struktur.
Posledních padesát let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích.
Vyprávění o římských vilách z období renesance a raného baroka je pojato nejen jako zasvěcený průvodce architektonickými a výtvarnými skvosty 15. a 16. století, ale čtivou formou uvádí čtenáře do obecně kulturních a politických dějin.
Jak přemýšlet o architektuře pro laiky i znalce od deseti do sta let. Albert Einstein kdysi řekl: „Pokud to neumíš jednoduše vysvětlit, tak tomu dostatečně nerozumíš.