Rukověť urbanismu volně navazuje na předchozí knihu Jana Jehlíka Obec a sídlo, o krajině, urbanismu a architektuře, souboru textů s různou formou a různými tématy.
Kniha sleduje vzájemné vztahy mezi architekturou a politikou v období rekonstrukce demokratické republiky po roce 1989, která zároveň musela reagovat na nové lokální i globální okolnosti: rozdělení Československa, vstup do Evropské unie apod.
V devadesátých letech 19. století se v Praze, podobně tomu bylo v Mnichově, Vídni či Berlíně, rozvinula činnost spolku mladých umělců, který vznikl jako „secese“ (odštěpení) z tradičních uměleckých struktur.
Posledních padesát let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích.
Jak přemýšlet o architektuře pro laiky i znalce od deseti do sta let. Albert Einstein kdysi řekl: „Pokud to neumíš jednoduše vysvětlit, tak tomu dostatečně nerozumíš.