„Přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že vaše vycestování dnes bylo umožněno.“ S touto pro tisíce uprchlíků z NDR vysvobozující větou tehdejšího ministra zahraničních věcí Hanse-Dietricha Genschera z 30. 9. 1989 je Lobkowiczký palác.
Kniha se zaměřuje na architektonické dění na Světové výstavě (Expo) v Ósace v roce 1970. Přináší novou interpretaci československého pavilonu, díla architektonického tria Rudiš, Palla a Jenček společně s týmem výtvarníků.
Ačkoli se kniha zabývá architekturou, můžeme ji rovnocenně považovat za kulturologickou studii. Architektura je zde totiž mnohem více, než jsme v dějinách umění zvyklí, zasazena do kulturního kontextu, slovy autora je v kultuře rozpuštěna.
Tato
kniha je pokusem o náhled do problematiky vzniku a proměn kamenné sochařské
výzdoby chóru kostela sv. Barbory, která vznikala současně s architekturou a
je s ní zcela spjata.
Architekti a architektky vytvářejí prostředí, ve kterém se pohybujeme, bydlíme, odpočíváme, učíme se, pracujeme… zkrátka ve kterém žijeme. Mají ale trochu nevděčnou roli. Každého nejvíc zajímá, jak výsledky jejich práce vypadají...
