(...) Tentokrát Vaculík předkládá texty úsporné jazykem i pointou.(...) Ať je děj povídek zasazen do doby před rokem 1989, nebo po něm, nezájem, neochota i nedostatek peněz se objevuje všude. Hrdina tak autorovi stejně jako čtenářům stále připomíná dona Quijota a jeho snažení.
HODNOCENÍ LN: * * *

(...) Vaculíkovy povídky mohou povrchně připomínat jakési budovatelské prózy raně kapitalistické éry, psané však v poměrech, kdy "budovatelství" je dávno zapomenuto, takže člověku nezbývá než napravit žalostné dílo, které tu zanechalo. (...) Ale od aktivistické literatury odlišuje Vaculíka neustálá trpká ironie namířená pro ti sobě samému i proti jednoznačnosti jeho etického sdělení, což se projevuje ve stylu, který je plný vnitřních otázek, rozporů, nedosloveností a jakési zadržované intelektuální skepse, jež, kdyby jí byl dán průchod, zavalila by celé lidské konání naprostou beznadějí.