(...) Na knížce je sympatické, že je psána hodně osobní formou. Autor začíná svými vlastními zkušenostmi s "neusedlým" obyvatelstvem v současném Česku a postupně přechází k širším metodologickým úvahám. Období 17. a 18. století považuje z hlediska svého tématu za klíčové, protože právě v této době vzrůstá postih neusedlosti a jeho systematičnost. Zároveň s tím také roste téměř geometrickou řadou počet dochovaných pramenů, které umožňují zachytit jednání historických aktérů. Právě tyto popisy konkrétních případů a výpovědí polapených tuláků zaujmou ty čtenáře, kteří po knize sáhnou především z důvodu inteligentního pobavení. Lidé z kruhů odborných v ní naopak ocení interpretační schopnosti autora při práci s prameny.

(...) Je zpracována velmi svědomitě a autor čerpal při její tvorbě z archivních materiálů domácích i cizích, přičemž jako člověk "jihočeský" velmi často se opíral o materiály z jihočeských archivů (především Třeboň aj.). Je snad až dojemné, jaký soucit autor knihy vyjadřuje v úvodu a v závěru své práce. Archivní dokumenty, z kterých čerpá, přes strohou úřední mluvu se dají také interpretovat - což on dělá - i jako jisté projevy "soucitu" , nikoli ovšem vyšetřujících úředníků nebo vykonavatelů státní moci, ale autora 20. a 21. století, který se, byť na dálku, setkává též s lidmi vyvržený mi na okraj společnosti.

(...) Kniha s výstižným názvem Zrození vagabunda nás seznamuje se stále aktuálním tématem postoje vládních institucí i většinové společnosti k člověku, který se vymykal normám, narušoval řád, unikal povinnostem kladeným na poddané a kontrole vrchnosti i státu. Ve své práci se autor cíleně soustřeďuje na období pobělohorské, završené tereziánsko-josefinskými reformami, kdy se formoval byrokratický mechanismus, zdokonalovaly státní instituce a upevňovala centralizovaná moc. Po úvodní části, kde poukazuje na nadčasovost problematiky lidí neusedlých, tedy bezdomovců, jejich obtížnou definovatelnost, nebezpečí vytváření stereotypů při jejich identifikaci a přístupu k nim, demonstruje na konkrétních historicky doložených příbězích představy lidí doby baroka o tulácích, žebrácích, Cikánech, vagabundech, tedy existencích na okraji společnosti. Základním momentem práce je otázka, jak se obraz člověka jiného, " cizího", vytvářel, jakou měrou k němu přispěli tito lidé sami svým chováním a nerespektováním pravidel tehdejší společnosti a do jaké míry si vagabundy vytvářely samy instituce svou předpojatostí.