(...) Kniha vyšla v Dánsku v roce 1993 a vzbudila velké pohoršení. Dánové byli do té doby nekriticky pyšní na svůj vzdělávací systém. Hoeg jej ale vylíčil jako patologický mechanismus znásilňující lidskou přirozenost. To je ale pouze vedlejší, i když velice silný efekt. Podstatnější a také skrytější je obraz lidské duše, prožitky, traumata i smíření chlapce, který musel vyrůst bez rodiny, a přece našel svou spásu po boku ženy a dítěte. (...)

(...) Cesta tří rebelantů zákrutami školního labyrintu chvílemi něčím protismyslně připomene výpravy Harryho Pottera po Bradavicích. V děsivém provedení. Pocity absurdity a zrůdné grotesknosti posiluje tón vypravěče, chladný, jak jen to jde, aby mohl vůbec vyprávět. Z ledových střepů postupně čtenář skládá pravděpodobný obraz příběhu, pochopí, že vypravěč zestárl o dvacet let a svým vyprávěním se snaží zjednat nápravu; zdráhá se číst s důvěrou v někoho, kdo podle vlastních slov není duševně tak docela v pořádku a svým přerývaným vyprávěním to dotvrzuje.

Román Až nadejde čas se nedočkal odezvy jen v literárních rubrikách, psalo se o něm všude, zaujal nejen kritiku a čtenáře, komentoval ho třeba i ministr školství.