Román Chilana Roberta Bolaña Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) vyvolal senzaci a napsáno o něm bylo tolik, že už je těžké přijít s něčím novým.

Divocí detektivové jsou kniha, která se dá číst mnoha způsoby.

Zatelefonoval jsem Maríe Fontové. Řekl jsem, že ji chci vidět. Zapřísahal jsem ji, že se musíme vidět.

(...) Asi i proto vyvolal román Chilana Roberta Bolana Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) senzaci, kritici ho označili za průlomové dílo a setkal se s nadšeným přijetím i u čtenářů. (...) Nejsou ovšem detektivkou v tom smyslu, co od tohoto žánru čtenář očekává. Pátrání po mytické básnířce Cesáree Tinajerové je jen jednou z několika vrstev románu nabitého literárními odkazy, dekadentní erotikou, šílenstvím, drsným humorem a ironií.(...) Divocí detektivové jsou napsáni srozumitelně, střídání vypravěčské perspektivy ani obrovské množství literárních a historických odkazů na tom nic nemění. Kniha připomíná stavebnici, z níž si může každý vybrat kostky podle vlastního uvážení. Jenom se občas stane, že dílek přebývá nebo chybí, což je pochopitelně autorovým záměrem.

(...) Posledním z důležitých prvků každé detektivky je tajemství. Čtenář má privilegium dostat se nejblíž k jeho rozluštění, je tím, komu je dopřáno sledovat dynamickou první a třetí část a navíc nahlédnout do křišťálové koule paměti druhých. Zároveň ale s množstvím indicií roste i počet otázek k životům samotných protagonistů i svědků. Rozkrytí jedné záhady nemůže vysvětlit vše ani nás nezbaví melancholie, jež se nás nad příběhem celé dané básnické generace zmocňuje. Osudy hrdinů se rozplývají v poušti času - koneckonců stejně jako osudy čtenářů. Fakt, že " je smutné, že umřeme a že zestárneme a že se od nás dobré věci vzdalují cvalem", Roberto Bolańo nikterak neskrývá. Avšak neskrývá ani veselí, komiku či absurdní nesmyslnost, jež jsou součástí jak daného příběhu, tak příběhů nás všech. A nejneproniknutelnějším tajemstvím tak v závěru zůstává, jak umět hořce vylíčit svět s tak rozvernou hravostí.

"Roberto Bolaňo čtenáře vede k jakési paranoidní četbě. Čtenář pořád čeká, že se něco stane, a to něco stále nepřichází..." Rozhovor nad knihou Divocí detektivové spolu vedly hispanistky Anna Housková a Anežka Charvátová.

(...) Divocí detektivové jsou nepřehlédnutelní nejen svým objemem, který čítá více než 600 stran napěchovaných bezpočtem příběhů o lásce, o sexu, o vraždě. Je to román, kde se čtenáři před očima jako v deliriu míhá prostředí univerzity, kaváren, blázince, mexické pouště i evropských velkoměst. (...) Absurditu a ambivalenci grotesky podtrhuje i propojení násilí s výsostným uměním - poezií, neboť básníci se tu pohybují v kontaktu s podsvětím, na hraně zákona nebo uprostřed válečné vřavy. Svůj styl vypravěč vybrušuje jakoby za pochodu, stále hledá vhodná slova, koriguje, což umocňuje dynamiku vyprávění a je zároveň jedním z jeho komických prvků. Závěrem: Divocí detektivové jsou knihou vskutku strhující a patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze španělsky psané literatury u nás přeloženo.

Ten příběh je smutný, ale když si na něj vzpomenu, chce se mi smát. Potřebovala jsem pronajmout jeden z pokojů svého bytu a první přišel on, a třebaže ve mně Latinoameričani vyvolávají nedůvěřivost, on mi připadal spíš jako slušný člověk a plácla jsem si s ním. Zaplatil mi zálohu na dva měsíce a zavřel se ve svém pokoji.