Román Posedlí (v polském originále vyšel v roce 1939 pod názvem Opĺtani) má v díle Witolda Gombrowicze nezvyklé postavení. Text totiž napsal pod pseudonymem Zdzisław Niewieski jako lehké brakové čtivo, publikované na pokračování v novinách. Autor už měl v té době za sebou nejoceňovanější román Ferdydurke (1937) a Posedlé údajně chápal jako uměleckou výzvu, která měla jeho známé přesvědčit o tom, že je schopný napsat ucházející brak, jenž zaujme i služky a taxikáře. (...) I když se nejprve může zdát, že rozuzlení zápletky může být i přes napínavost vyprávění jaksi vedlejší, protože jde spíše o rozkoš z vršení různých dějů, nakonec všechny šroubované výboje jinakosti směřují k vyřešení detektivního příběhu s tajemstvím, který skončí banálně a šťastně v krystalické a až fascinující jednoduchosti.

(...) Posedlí jsou dílkem odlehčeně dobrodružným, nesledujícím žádné umělecky náročnější cíle. Obecně se soudí, že šlo o jakousi průzkumnou črtu sloužící Gombrowiczovi k otestování nosnosti některých motivů. Vyprovokován přátelským popichováním Tadeusze Dołęgy- Mostowicze, autora četných "lehčích románů", sepsal - patrně i s vidinou finanční satisfakce - knihu, která se vymyká všemu, co kdy vytvořil, ale zároveň je nenápadně, leč přesto autenticky gombrowiczovská.

(...) Gombrowiczovi Posedlí vycházeli na pokračování v předvečer druhé světové války v denících Dobry Wieczór a Kurier Czerwony. Mladý ambiciózní autor se tehdy s kamarády vsadil, že napíše bestseller pro služky a taxikáře. (...) Posedlí vskutku pozornost vzbudili a na jejich další pokračování netrpělivě čekal "prostý" lid i polská inteligence. A to nejen díky tajuplnému a napínavému ději, jenž později literární kritička Marie Janionová označila za "gotický román, prózu metafyzických temnot, která až dosud v polském písemnictví chyběla". Oproti základním elementům tohoto žánru, jakými jsou strašidelný hrad, podzemní chodby, šílený aristokrat, kletba levobočka, ďábelská posedlost hlavních postav, různé femmes fatales i ženy vamp, jsou v Gombrowiczově knize i moderní prvky. Neboli sportovní emoce, sociální rozdíly mezi varšavskou smetánkou a městským proletariátem, ale především hluboké sondy do psychologie dvou protagonistů, naprosto netypických milenců.

(...) Čistě příběhová rovina schematického románu pro služky s modelovou dvojicí milenců, kterým nepřeje společnost, zůstává jen jedním z možných rozměrů knihy. Okázale podobnou dějovou zápletku i dílčí motivy jako v Posedlých zvolil totiž Gombrowicz i ve svém novějším, mnohem slavnějším díle Kosmos. za něž byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Posedlí nezůstávají výjimečnou položkou v jeho bibliografii jen svým zacílením na masového čtenáře. Dost možná jsou i zásadním východiskem detailně promyšlené poetiky dnes již téměř čtyřicet let mrtvého autora.

(...) Psychika hrdinů je doslovná, jejich činy snadno předvídatelné a kulisy příběhu senzačně umělé a nereálně nablýskané. To však jsou rysy zcela případné pro nízké žánry, s nimiž Gombrowicz vědomě pracoval. Z jeho "zapomenutého" románu vysvítá umění přetavit i nejbanálnější schémata ve čtivé pasáže, které upoutají "široké vrstvy" čtenářstva. Tvůrce má nad svou gotickou laboratoří pokleslých žánrů patrný nadhled a převážně i kontrolu. Jako by se tu hrála dvojí hra - na jedné straně předvídatelné a obehrané příhody, na straně druhé jejich provedení, které prozrazuje osobnost literárně zralou.