(...) Dopis bylo povoleno psát jednou za delší časový úsek (dva měsíce až čtrnáct dní podle druhu trestu), je tedy logické, že pisatel se zde snaží nakumulovat co nejvíce informací. Vzhledem k tomu, o čem psát nemůže, mu přitom prakticky zbývá jen možnost zahrnovat adresáta otázkami a vlastními verbalizovanými přáními. Zahradníček mohl psát dopisy v minimální míře, nechtěl tedy pozornost tříštit mezi více lidí a výhradním adresátem je jeho žena Marie, " drahá a milovaná Mařenka". Specifikem Zahradníčkových listů je klidný tón, neustálá láskyplná péče o ženu a malé děti (na které se v závěrech dopisů též obrací) a též o domov a jeho okolí. Chvílemi se čtenáři zdá, že čte texty psané na svobodě, kdesi ve vesnickém ústraní v dobách hlubokého míru, a jen občasné a spíše marginální zmínky dávají tušit reálné kontury situace, v níž se pisatel nacházel.

(...) Oproti tomu Zahradníčkovy dopisy z vězení, neustále oklešťované nelítostnou cenzurou (oficiálně se smělo psát pouze o záležitostech rodinných), se od samého počátku stávají prostorem pro tvrdě vy-vzdorovanou realizaci básníkova vnitřního života, která mu pomáhala vyrovnat se s krutou realitou kriminálních zdí. Toto omezení však nijak neotupilo (nejen) poetickou jedinečnost Zahradníčkovy výpovědi. Spolu s jednotlivými básněmi, které ve vězení vznikly (obsaženy jsou ve sbírkách Dům Strach a Čtyři léta) nepůsobí na dnešního čtenáře pouze coby silný dokument doby, nýbrž jako její fatální a definitivní obžaloba.