(...) Dlouho je to příběh tragikomický: vzteklá Evelyn a doprošující se Adam, partnerské rošády, trmácení se marasmem socialistických zemí, kde si každý hledí trochu přivydělat či jinak přispět (východními Němci přeplněné maďarské kempy prudce zvedají taxy za ubytování i jídlo, když se Adam ubytuje u spřátelené maďarské rodiny, hned ho prosí o nové šaty). Tahle milá a zábavná (ale nikoli plytká) část knihy končí hladkým překročení hranic, kde by se možná příběh mohl uzavřít úplně (dvaačtyřicátá kapitola má dokonce charakter happy endu). Kdyby ovšem nebylo léto roku 1989... (...) Jeho román je skvělý v tom, jak nesentimentálně, s nadhledem a zároveň kriticky vidí předlistopadové poměry a mezilidské vztahy.

(...) Ať už jde o zkušenost dětství a mládí stráveného v socialismu, reflexi transformačního procesu devadesátých let, problematické sbližování Východu a Západu, neustálé střídání heroického odhodlání, nadšení, zklamaného očekávání a skeptického střízlivění, a to ve škále od patetického revolucionářství po banální "storky" nezajímavé každodennosti. Od každého trochu najdeme i v Schulzeho románu Adam a Evelyn, jenž vypráví příběh mladého páru v krizi intimní i "historické". (...) Přestože se v románu rytmicky vracejí některé motivy, které pro nepamětníky mohou fungovat jako jakýsi magickorealistický ornament a na pamětníky působit jako nutná žánrová klišé (Rubikova kostka, sklenička od hořčice), nechce Schulzeho román vyvolávat ani reflektovat i v české kultuře velmi problematickou "ostalgii"; netruchlí po Východě ani není okouzlen Západem. Půvab románu spočívá právě v této nerozhodnosti.