(...) Šabachovo lepší autorské já, to, které je pro něho umělecky určující a jež nalézáme ve Škodě lásky, má v kontextu soudobého českého písemnictví zřetelnou pozici. Pozici tvorby populární, která však není lidovým čtivem; pozici psaní vtipného, které smích z publika nedoluje, natož aby si jej vynucovalo trapností. Pozici tvorby, která vědomě, ale ne snaživě a upoceně navazuje na literární linii řečového proudu a hovorů lidí, jejímž vrcholným představitelem je pochopitelně Bohumil Hrabal. Petr Šabach je tvůrcem regionálnějším, nadobro zaklesnutým do krajiny několika pražských čtvrtí, je autorem asi "jen naším". Ale to čtenářský zážitek ze svazku Škoda lásky nijak výrazně neumenšuje. Je to v nejlepším slova smyslu milá kniha.

(...) Třináct povídek totiž tvoří velmi vyrovnaný soubor. Povedené jsou jak ty, které se týkají zmiňovaného rokenrolu, tak ty, v nichž hraje prim hudba vážná. Někdy má člověk pocit, jako by přímo slyšel autora vyprávět, jindy si zas pasáže říkají o - ovšem chápavé - filmové zpracování. (...) Škoda lásky je souborem, který je čtivý, ale přitom není vůbec hloupý, který je vtipný, ale přitom se nepodbízí. Přesně taková má asi podle mnohých dnes kniha být. A v neposlední řadě jsou takové povídky taky kumšt.