(...) Formálně se jedná o jednolitý text, v němž se mísí prvky charakteristické pro prózu a poezii. Kratší souvětí nesoucí konkrétní popis okolností příběhu jsou prošpikována slovy či souslovími básnického charakteru, které jsou často jen výčtem po sobě jdoucích slov v duchu metody asociace. Kombinování těchto dvou rovin se však děje někdy až po způsobu koláže, kdy popisovaný děj zdánlivě nesouvisí s poetickými obrazy. Vzniká tak napětí typické pro Bernhardovu tvorbu.

(...) Na výšinách je text-lamentace, text na rozhraní básně a prózy, soubor fragmentů, mezi nimiž existuje úzká souvislost i zejí švy, autobiografická výpověď částečně šifrovaná neustálými změnami vypravěčské optiky: ich-forma se přesmyká v er-formu a naopak - vypravěč tedy pozoruje sebe a svěřuje se se svými stavy, anebo hovoří o sobě jako "o něm", s až štítivým odstupem vnímá "jeho" pohyby; také se úplně stahuje do pozadí a zanechává na papíře osamocené a stručné komentáře o světě, jakési rozhozené maximy.(...) U Bernharda se však mentální "odžitost" dostavila uvěřitelně brzy proto, že s velkým štěstím v mladém věku přestál těžkou plicní chorobu a žil potom jakýsi život po životě. Kniha Na výšinách se ukazuje být koncentrátem stavů a témat, jež tvůrce rozpracoval v pozdějších svých dílech.