(...) Selb je útlocitný. Přemílá v mozku každý svůj krok, sleduje spletité řetězce příčin a důsledků, zkoumá vlastní chyby, aby lépe porozuměl chybám a slabostem ostatních. Nikdy se nedokázal také zbavit pocitu viny za své působení na postu státního zástupce. V roce 1945 justici opustil a nevrátil se do ní, ani tehdy, když ostatní jeho někdejší kolegové odhodili všechny zábrany. Nevymlouvá se na svoji nevědomost, nehledá vinu jinde. Snaží se dál žít tak, aby se už sám za sebe nikdy nemusel stydět. Případ, který řeší na stránkách prvotiny Bernharda Schlinka (na níž se podílel i jeho právnický kolega Walter Popp), ho ale až bolestně nutí vrátit se do oněch let, znovu sčítat své dávné prohřešky. O to víc se snaží věc odhalit až na dřeň, nespokojit se jen se zjevnými a uchopitelnými fakty.

(...) Je pochopitelné, že nakladatelství Prostor začalo vydávání díla Bernharda Schlinka veleúspěšným a umně napsaným Předčítačem, po přečtení Spravedlnosti podle Selba však lze litovat, že s publikováním autorových krimirománů otálelo tak dlouho. Bernhard Schlink totiž ve všech hlavních krimidisciplínách uspěl velmi dobře. Prostředí chemického koncernu, do něhož směrem do minulosti bující případ zasadil, totiž není zdaleka tak neatraktivní, jak by se v první chvíli mohlo zdát. Hlavním trumfem však je postava soukromého detektiva Selba, vdovce, který rád dobře jí a pije, a tak na každé cestě musí někde zastavit, pojíst, dát si kávu a sklenku sambuky. (...) Vedle toho ale má za sebou také neslavnou nacistickou minulost jako státní zástupce. A právě i on se podílel na procesu, který se týkal chemického koncernu, jemuž nyní šéfuje jeho švagr Korten...