(...) Děj tohoto historického románu je záměrně situován do doby vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století, kdy se uzavírá slavná éra říše středu. Turci přicházejí po neúspěšném dobývání Vídně o evropské državy a osmanská říše se dostává do krize. Zároveň ale nastává oboustranný zájem o život v "odlišných civilizacích". (...) Bílá pevnost je jednodušší než jiné Pamukovy romány snad jen v tom, že se drží jedné dějové linie. Ale jinak se čtení této knihy stává - podobně jako u jeho jiných děl - výpravou do spletité džungle symbolů. Dobrodružný cestopis se velmi rychle mění v psychologické drama, aby vzápětí opustil dimenzi reality úplně či se změnil ve filozofický spis.

(...) Nutno připomenout, že kritika Bílou pevnost nazvala novým historickým románem v době prvního vydání, tedy v roce 1985. V současném kontextu tak již autorův přístup za novátorský označit nelze, přesto ale díky svému výraznému žánrovému přesahu zůstává aktuální. Pamuk, podobně jako například Umberto Eco v románu Jméno růže, který je považován za prototyp moderního historického románu, překračuje hranice "vyprávění z dob minulých" a vede čtenáře do světa mnohoznačných symbolů napříč kulturními tradicemi. Historická kulisa jen vytváří prostor pro diskurz o možnostech poznání své podstaty. (...) Příběh benátského zajatce se odehrává v Osmanské říši za vlády sultána Mehmeta IV. Historikové o tomto období hovoří jako o přelomovém, protože poprvé začalo docházet k relativnímu dialogu mezi východní a západní kulturou. Osudy vzdělaného cizince nedobrovolně pobývajícího v Orientu jsou tak přístupné interpretaci v mnoha rovinách.

(...) Bílá pevnost je tedy "příběhem příběhu o příbězích". Který příběh je ale pravdivý? Žádný, samozřejmě. Celé je to fikce Orhana Pamuka. Ale který příběh je pravdivý v rámci fikce Orhana Pamuka? Ani to zřejmě nelze jednoznačně rozhodnout. Prózu je možno číst jako esej o nespolehlivosti příběhů. Anebo se pustit do jejich rozplétání. Všudypřítomné symboly, parafráze či přímo výpůjčky z nepřeberného množství děl turecké či západní literatury ale takový úkol neulehčují.(...) Tyto minipříběhy dobře ilustrují Pamukovu tezi o zakomplexovanosti turecké společnosti na straně jedné a o namyšlenosti Západu na straně druhé - myšlenku, kterou spisovatel dále rozvinul ve svých vrcholných románech. O mnoho více východně-západní sociologie v novele Bílá pevnost není. Možná ještě odkaz na faleš západních příběhů o Orientu a východních představ o Západu. Tím se ale vracíme k tvrzení o nespolehlivosti příběhů. (...) Bílá pevnost ovšem přináší ještě mnoho dalších motivů. Je těžké odolat a nepustit se do luštění, jak to bylo doopravdy s příběhem dvojníků Benátčana a Turka, do hledání skrytých souvislostí a významů a interpretací textu.

(...) Právě tato vynikající kniha, původně vydaná v roce 1985, zajistila svému autorovi obrovský mezinárodní věhlas. Stalo se tak počátkem devadesátých let, když byla přeložena do angličtiny a stala se světovým bestselerem. Pamuk v ní pokračuje ve zkoumání vztahu mezi Východem a Západem (mimochodem, s jistým zjednodušením by se dalo říct, že Pamuk má v tomto ohledu blízko k Salmanu Rushdiemu; každý z nich zkoumá tento vztah z jiného břehu: Rushdie ze západního jako člověk, který má východní původ, Pamuk z východního jakožto autor, který má výrazně západní vzdělání) a zavádí nás do Istanbulu v 17. století, tedy v době, kdy příkop mezi Tureckem a Evropou je hluboký jako nikdy předtím. (...) V příběhu bezejmenného italského vypravěče, který se stal zajatcem Turecka a nikdy již neviděl svou rodnou zemi, je Turecko nejprve dobyvatelem. Nicméně po neúspěšném dobývání "bílé pevnosti" následuje rychlý pád dolů, až se nakonec (což už v románu není) osmanská říše stane "nemocným mužem Evropy". Síla, v románu manifestovaná Hodžou, je vždy mince o dvou stranách. A na té druhé straně se zpravidla skrývá slabost.