(...) Čarodějka z Florencie je "typický Rushdie", nádherný román, v němž si Šeherezáda podává ruku se zuřivým Rolandem. Usiluje o zpochybnění čtenářových představ či předsudků o světě a těží z nezkrotnosti vypravěčské energie; autor vyznává zásadu, že říci více je lepší než říci méně. Stejně jako předchozí Rushdieho povídky a romány se i tento silně inspiruje dějinami a vystupují v něm skutečné historické postavy. V jistém smyslu lze hovořit o návratu ke kořenům: po přestěhování do Spojených států napsal Rushdie román Zběsilost, kteří mnozí jeho čtenáři nepřijali úplně jednoznačně, silně byl americkou zkušeností inspirován i Klaun Šalímar. Teď se opět vrací k dějinám indického subkontinentu v úchvatné mozaice, jejímiž kameny jsou historická fakta i - jak už to bývá - plody autorovy imaginace.

(...) Příběh románu Čarodějka z Florencie se odehrává v 16. století a jeho dějištěm je střídavě hlavní císařské město mughalské říše Fatehpur Sikrí a renezanční Florencie. (...) Rushdie se snaží vykreslit vládce Akbara jako zrcadlový protějšek benevolentních panovníků florentského městského státu. Rozdílnost náboženských vyznání, rasové i myšlenkové odlišnosti, vše mělo v jeho říši za jistých podmínek své místo pro život. Do této exotické země se jednoho dne dopraví výstředně vypadající mladík tmavé pleti a světlých vlasů s oficiální listinou anglické královny Alžběty. Od tohoto momentu začíná mladík celé císařské město obohacovat o pozoruhodné příběhy, jejichž obsah se přímo dotýká minulosti mughalské říše, mocného vladaře i samotného vypravěče. Orientální tradice vyprávění se zde uplatňuje ve stylu Tisíce a jedné noci, kdy vypravěč svými příběhy odsouvá jistou smrt. U Rushdieho však příběhy vyprávějícího nezachraňují samy o sobě, ale musejí se dotýkat konkrétní reality v přítomnosti, minulosti či budoucnosti, aby mohly něco zmoci.