(...) Když pomineme román Třetí přání, píše Robert Fulghum sbírky fejetonů. Knížky plné roztomilých zamyšlení nad úplně obyčejnými věcmi. Svinstvo ve výlevce, obsluha pračky, čurání v keřích uprostřed ulice, vesty a kalhoty plné nesmyslných kapes, bidet. To všechno ponouká Roberta Fulghuma ke komentování. Banální? Jistě, ale právě v takových všedních banalitách je krása života. Stoosmdesátistránková Věčná dobrodružství Kapitána Školky se dají číst v tramvaji, co zastávka, to dvoustránkový fejeton. Na konečnou přijedete o něco šťastnější. Fulghum je věčné dítě, které si hraje a nepřestává se divit. A čtenář se diví s ním, na jaké obyčejnosti už dávno zapomněl, jakých detailů si přestal všímat, co denně kvůli shonu ignoruje. Kapitán Školka je milý a upřímný.

(...) Je to pozoruhodná knížka fejetonů. Má dva úvody. Jeden napsala Eva Slámová, ještě jako šéfredaktorka nakladatelství Argo, editorka Fulghumových próz. Popisuje v něm, jak jí přišlo líto, že už dlouho nevyšla žádná knížka autorových postřehů, i jak na její výzvu okamžitě zareagoval a nabídl jí bohatou hrst rukopisů. Druhý úvod je dílem Roberta Fulghuma a je napsaný pod dojmem odchodu Evy Slámové z tohoto světa. Zemřela na Štědrý den, bylo jí jedenapadesát. Svazek je tedy autorovou poctou jeho editorce, která měla nepochybně vliv na to, že některé jeho prózy vyšly ve světové premiéře česky, teprve potom v jeho rodné řeči. Navíc se v něm vrátil ke svému klenotu, souboru fejetonů pojmenovanému Všechno, co opravdu potřebuju, jsem se naučil v mateřské školce (1988).