V předmluvě k druhému vydání Moudré krve Flannery O’Connorová říká i to, že „knihu psala s chutí“, což je od nekompromisní spisovatelky překvapivé cintání si pentle. Román to příliš nepotvrzuje, naopak vykazuje znaky textu, s nímž se autor dlouze potýká a nikdy jej zcela neovládne.

Díla francouzských existencialistů připomene stylem i tématy román Moudrá krev klasičky moderní americké prózy Flannery O’Connorové. Úsporně napsaný příběh o hříchu a vykoupení končí jako Camusův Cizinec – krveprolitím. (...) O’Connorová nepotřebuje k vyznění svých povídek a románů dramatické události; dramatem se jí stává každodenní život, v němž je schopna vidět věci, které jsou vytěsňovány mimo jazyk. Americký venkov v jejím podání má zatraceně daleko k nějaké pastýřské idyle, mnohem spíše je to peklo nenávisti, rasismu, xenofobie i zbytečné krutosti. Své postavy promyšleně a nemilosrdně zavádí do situací, v nichž se ukazuje jejich skutečná povaha.

Román z roku 1968 ve své době, kdy vrcholilo nadšení květinového hnutí, trochu zapadl. Dvě vinou zatížené postavy na bezcílné pouti mluví málo nebo vůbec a vypravěč je sleduje nestranným pohledem. Úsporný styl má své opodstatnění: dějí se tu většinou dost ošklivé věci.