Ačkoli se takové interpretace přímo nabízejí, v románu Děti chovatelů slonů dánského spisovatele Petera Hoega na trampoty ze zoologického či cirkusáckého prostředí nenarazíme. Název zviditelňuje poměrně zdařilou Hoegovu metaforu, v níž označuje za "chovatele slonů" rodiče ve středních letech, kteří krom toho, že vychovávají své ratolesti, v sobě nosí i velké existenciální břímě v podobě touhy po odhalení metafyzických tajemství života. Takový rodič svou nejistotu přenáší na své děti a činí z nich bytosti dospělejší, než jakými ve skutečnosti jsou. (...) Hoegův styl se vyznačuje velkou mírou neotřelých obrazů a básnických přirovnání, díky čemuž se při čtení dostavuje slastný pocit. Styl mu také umožňuje klást nevtíravým způsobem hluboké lidské a společenské otázky. Svého čtenáře vede úskalími současného světa, aniž by měl pocit, že se jej snaží někdo vychovávat či poučovat. Na mysli nám vyvstane kniha Sofiin svět norského autora Jostein Gaardera, jíž se tento spisovatel pokusil nejmladším čtenářům přitažlivou formou zprostředkovat nejzákladnější filozofické otázky. Hoeg se mu v lecčem podobá, avšak výchovný aspekt svého románu zdařile potlačuje a tím se didaktický apel rozptyluje v napínavém a vtipném příběhu.

Peter Høeg se na literární scénu vrací s lehce pošramoceným renomé po dvou nepříliš úspěšných titulech, světoznámého autora však vzala kritika po vydání románu Děti chovatelů slonů opět na milost. Høegův román lze číst jako napínavý detektivní příběh, jako filozofické dílo o hledání víry, jako všeobjímající román o lidské duši nebo jako zábavnou hravou fikci.