Román Když jsme byli sirotci rozhodně nepatří k vrcholům Ishigurovy tvorby. Chybí mu čistota a hutnost Soumraku dne i znepokojivé napětí knihy Neopouštěj mě, je mnohem tradičnější než jeho ostatní romány.

Pátý román britského spisovatele japonského původu Kazua Ishigura vychází ve zdařilém českém překladu a ve vkusné, jednoduché vnější grafické úpravě. Vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky a jak s námi zacházejí „velké“ dějiny.

(...)Ishigurův román vyniká stavbou, vypravěčskou technikou a nezaměnitelným slohem. Ve srovnání se Soumrakem dne či Malířem pomíjivého světa není snad tak formálně dokonalý: postrádá jistou uhlazenost i dějovou vyváženost a jeho závěr vyznívá do ztracena. Přesto nakonec působí silnějším dojmem než předchozí autorova díla. Je to tím, že Banksovou neurózou - úpěnlivým lpěním na hýčkaném obrazu dětství - trpíme snad všichni? Jako bychom navzdory Freudově snaze dál žili v čase, když jsme byli sirotci.