Redaktorka literárních pořadů z Českého rozhlasu 3 – Vltava Ivana Myšková (1981) se představuje svým knižním debutem Nícení jako autorka, jež se nechává unášet rozmanitými možnostmi jazyka.

(...) Ani přes absenci jednoznačné dějové linky a přes hladinku trvalé čtenářské dezorientace Nícení nenudí, a to ani v abstraktnějších filozofujících pasážích. Dynamiku vnáší humor, kniha je nabitá situační komikou – jak ve výstavbě groteskních situací, tak v práci s jazykem, ve které autorka nezapře spřízněnost s texty již zmiňované Alexandry Berkové. Vedle současných nejúspěšnějších titulů začínajících českých prozaiček působí subtilní text Ivany Myškové jako zjevení. Místo volánů dobových reálií Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové a místo lapidární autentičnosti Zmizet či Marty v roce vetřelce Petry Soukupové se najednou setkáváme s otevřeně stylizovanou a záměrně subjektivizovanou prózou. Její ambicí není přesně odposlechnout, detailně obkreslit a vybarvit, ale naopak karikovat, měnit proporce, střídat nasvícení, variovat a parodovat.

(...) Myšková představuje typ autora, který ilustruje známé heslo "Kvalitní knihy se obejdou i bez čtenářů". Nelze čekat, že by Nícení trhalo rekordy v prodejnosti, patrně také - jako správný solitér - zůstane stranou literárního provozu. Je to malá radost pro literární fajnšmekry. Jak známo, pochválit první knihu je tak trochu danajský dar. Debutů vynášených do nebes bylo spousta, málokdy po nich následovala velká literární kariéra (jakkoli v našich poměrech má pojem literární kariéra trochu paradoxní nádech). Chvála prvotin vyvolává nemístná očekávání a nároky na knihy druhé (možná i tlak na autory) - vzápětí přichází logicky zklamání. Nechtějme od Ivany Myškové a Jaroslava Žváčka nic, oni se sami rozhodnou, co a jak (a jestli vůbec něco). Zůstaňme u potěšujícího konstatování, že tu máme dvě knihy, které stojí za to číst. A to je skvělá zpráva.