Většina tvorby ruské básnířky a prozaičky Anny Barkovové vznikla v lágru a ve vyhnanství. Autorka odmítá jakékoli ideologie a její nepatetické hledisko spíše než na lágrovou literaturu upomíná na gogolovsko -čechovovskou grotesku. Ovšem přenesenou do postapokalyptické doby. (...) Traumatické vyprávění Barkovové má někdy blízko k pesimistické výpovědi postmodernismu. Paměť není překážkou světlé budoucnosti, nýbrž nástrojem nalézání nicotných, „bezdějových“ okamžiků. Člověk naráží na problém nemožnosti nového, na stálý koloběh dějin, v němž se opakuje a postmoderně „pastišuje“ všechno, co se už stalo. Svět se sytí parodiemi, což vede k největšímu nebezpečí – lhostejnosti

Skoro půl století opomíjená básnířka a prozaička Anna Barkovová znovu „promluvila“ v devadesátých letech dvacátého století výborem z tvorby, který vyšel v jejím rodném Ivanovu v Rusku. Jméno této lágrové autorky by však rozhodně nemělo zůstat jen v análech ruské literatury. (...) Texty ze svazku Osm hlav šílenství jsou rozděleny do několika části: raná, lágrová, milostná tvorba, deníky a korespondence. Podle slov překladatelky Radky Rubiliny posloužila jako základ pro český výbor antologie z roku 2002 Stále jiná…, která vyšla v moskevském nakladatelství.

Kniha představuje sondu do díla u nás zatím prakticky neznámé spisovatelky Anny Barkovové, která strávila dvacet let v sovětských lágrech. Obsahuje tři básnické řady, kratší prózy, deníkové záznamy a také autorčinu soukromou korespondenci.