(...) Drobné texty dávají na srozuměnou, že za mikroskopem stál polyhistor, jemuž byly blízké půvab klasické beletrie i kouzlo kruhové kompozice. Schatz vypráví o vegetariánech a masožravcích, o sociogenetických příčinách bisexuality nebo o tom, jak si zanášíme mozek bláboly o politické korektnosti a přitom tragikomicky vysáváme pozemské zdroje, jen abychom přeměnili kilojoule spálené ropy na tutéž jednotku potravy. Fascinuje ho vědomí, že o zázraku života víme stále tak málo, a naplňuje ho to úctou. Nad autorovým přístupným, až pohádkově průzračným stylem čtenářské srdce pookřeje blahem a naše mitochondrie – které až do loňské smrti studoval – se s novou energií pouštějí do úkolu přežít.

Jádrem knihy je úžas nad krásou a tajemností všeho živého. V Schatzovi můžeme hledat pokračovatele esejistické tradice představované autory jako Lewis Thomas nebo Miroslav Holub. I když jsou přitom podobné výpravy do meziprostorů mezi uměním a přírodními vědami riskantní, je dobře, že i přesto takovíto odvážlivci stále znovu povstávají.

Svět biologie je pro většinu lidí fascinující, lákavý, ale zároveň trochu neprostupný kvůli své složitosti a komplexnosti. O to sympatičtější jsou eseje Gottfrieda Schatze, který o přírodě a jejích zákonitostech umí psát nesmírně poutavě a zároveň smysluplně. V jeho nejnovější knize se dozvíte například o původních obyvatelích Země, o vlivu genů na chování nebo se vydáte k základům lidské řeči. Vždy jasně, pochopitelně, přesto podnětně. Takto by se ke kouzlům biologie mohlo dostat více lidí, než se děje doposud.

Tajemství života odkrývá kniha biochemika Gottfrieda Schatze „Kouzelná zahrada biologie“ (Vyšehrad 2016). Řekne, jak buňky vlastní sebevraždou slouží životu. Proč se nám nedaří vyhrát nad nakažlivými nemocemi a jak geny i prostředí poznamenávají chování lidí při sexu. (...) Přírodní jevy a výzkum mu slouží jako výchozí bod pro otázky o přírodě. Překládá je do srozumitelné řeči. Vděčí za to všeobecnému vzdělání, vztahu k hudbě, vypravěčskému nadání předků? I na to může odpovědět kniha.